Děvčátko a bílý muž

14. prosince 2011 v 15:52 | Thank God I´m a woman |  Příběhy a povídky
Dojemný příběh, nutící nás zamyslet se nad životem.. :))


Rty děvčátka nechtíc symbolizovaly rozpálenou zem černého kontinentu. Suchá popraskaná kůže pálila a toužila po jediném. Po troše vody, která by spláchla prach, jenž se při pohybu vířil a usazoval se na každém kousku sedmiletého těla. Cítila jeho chuť na jazyku, ale polknout už nemohla. Nešlo to.
Několik kroků od ní stál muž. Mohl jí pomoci. Nikdy nikoho takového neviděla, byl jiný, než muži z vesnice. Takové světlé vlasy a dokonce i tvář. I ruce, které čouhaly z košile, byly světlé. A hlavně: měl boty! Tatínek jí o takových lidech vyprávěl, prý jsou bohatí, každý den mají jídlo. Ten jí určitě pomůže, ví to.
Jen ho nějak upozornit. Vypadá to, že na ni hledí, ale co když ji nevidí? Je drobná a malá, jak jí říkala maminka, než umřela. Sestra byla větší a umřela také. Ležela u ohniště a najednou nebyla.
Pokusila se zavolat, ale z pootevřených rtů vyšel jen slabý zvuk. Jako když praskne větvička, pomyslela si. Náhle jí tělem projela křeč, krutý hlad nedovolil děvčátku stát. Na kolenou, opřena o lokty, pozvedla hlavu a z posledních sil vyslala k muži prosebný signál. Chci žít…
Plavovlasý muž setřel prach z objektivu. Bylo chvíli po poledni, slunce se houpalo v nejvyšším možném bodě a horko bylo téměř nesnesitelné.

Z tábora, do kterého se soustředila veškerá humanitární pomoc, to sem bylo necelých pět kilometrů.
Chtěl si udělat několik snímků, netušil ovšem, že se mu naskytne taková příležitost ukázat lidem utrpení.
Pár kroků před ním leželo, tedy spíš klečelo, opřeno o lokty, malé nahé děvčátko. Prach pokrýval celé jeho tělíčko a dával šedý odstín černým kudrnatým vlasům.
Už dvacet minut tady čeká na ten správný okamžik. Na výraz, který ohromí, na bolest, která neobviňuje, na moment, který ukáže bídu a utrpení toho světa.
Sup, který postával opodál, ho trochu lekal, a tak se ho snažil odehnat. Pták se ale vždycky vrátil, a tak to vzdal.. Asi má taky hlad. Mrchožrout.
Z myšlenek ho vytrhl slabý zvuk. Jako když praská větvička, pomyslel si.
African Children Starving

Děvčátko zvedlo hlavu, upřeně se zadívalo na muže, mírně pootevřené rty jakoby prosily.

Teď, teď je čas stisknout spoušť. Stihnul to dřív, než položila hlavu. Té už nikdo nepomůže. Otřel si pot z čela, mohutně se napil z lahve.. Voda příjemně zchladila jeho rozpálené rty a vyschlé hrdlo.
Naposledy se pokusil odehnat supy.
Musí jít, určitě ho už v táboře čekají.
Tak sbohem holčičko, na…na neviděnou…

Slzu, která si našla cestu po zaprášené tváři, už neviděl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama